Odjížděli jsme ve středu večer od jilemnické klubovny. Celkem nás bylo čtrnáct, ale ti, co nebyli z Jilemnice, jeli vlakem. Aut bylo pro počet lidí akorát, ne však pro počet zavazadel. Proto nezbylo než vycpat zavazadly mezery mezi lidmi...
Když jsme dorazili na místo vyplutí, už se stmívalo. Museli jsme rychle přebalit věci z krosen do barelů, což se nakonec podařilo. Někteří prozíraví lidé započali stavbu svých obydlí. Několik z nás, konkrétně já, Naďa, Olča a Dumi, a možná ještě někdo, však chtělo zjistit, jaká je v noci zima. Ano, my jsme zjistili, že stavět stan se docela vyplatí.
Ráno jsme se začali chystat k odplutí. Vázali jsme, šněrovali jsme a všem se podařilo sednout na vodu. Před námi byla Průrva, uměle vyhloubený tunel ve skále o průměru asi dva-tři metry zakončený schodem vysokým asi půl metru. Já jsem seděla myslím v předposlední lodi, dojela jsem téměř suchá. Bylo jasně vydět, komu se to nepovedlo. Škoda, že jsem to neviděla na vlastní oči... Počkali jsme, až ti šťastlivci vysuší své lodě, a pluli jsme dál. Ploučnice mi připadala jako docela hezký potok. Svítíčko slunilo, kousy mouchaly a já jsem nechápala, že se něco, co nemá větší průtok než Jizera v Rokytnici, vůbec sjíždí. Naše loď drhla o dno přibližně každých sto metrů.
Pak jsme přijeli do Mimoně, kde se napojoval potok přibližně stejné velikosti. Ploučnici by se už tedy dalo říkat „říčka“. V Mimoni jsme se ještě zastavili na malý nákup. A jeli jsme. Byla jsem ráda, že už tolik nedrhneme o dno, ale Ploučnice se už o to, abych neměla dobrou náladu, postarala. Začali jsme projíždět závoji větví rostliny, která se, jak jsme se později dozvěděli, skvěla jménem Střemcha. Ploučnice se začala nepředvídatelně kroutit a aby toho nebylo málo, v jejích vodách se vyskytovalo stále větší množství odpadků.
Odpoledne jsme zakotvili na malém plácku u silničního mostu. Vytahali jsme lodě, rozbalili stany a šli jsme pro vodu. Tu jsme našli v nedalekém shluku domů, který byl na mapě označen jako Boreček. Dozvěděli jsme se, že dva kilometry dál po silnici je trochu větší vesnice...tak jsme tam šli. Ta vesnice byla Mimoň, odkud jsme vyplouvali asi před půl dnem...
Druhý den jsme pokračovali po Ploučnici dále dolů (dá-li se to tak říct) a cílem měl být Žizníkov u České lípy. Zkušení vodáci nám sdělili, že to, co jsme ujeli, zdaleka není to nejhorší, a měli pravdu. Když jsem si myslela, že za támletím lesem už musí být začátek nějaké civilizace, a to jsem si asi popáté jenom myslela, dost jsem si oddechla, když se tam ta civilizace opravdu objevila.
V Žizníkově jsme přenesli lodě ke sto metrů vzdálené hospůdce, kde měli kupříkladu tekoucí vodu, čehož jsme náležitě využili. Nejsem si jistá, zda by někomu k čistotě pomohla koupel v Ploučnici...
Z Žizníkova jsme vyplouvali s vědomím, že to nejhorší už máme za sebou. Do České lípy jsme dotekli relativně rychle a neodpustili jsme si malou prohlídku města (hlavně obchodů s jídlem), dokonce jsme našli otevřený obchod s pohledy a známkami. V České Lípě vodáky nějak popadla chuť souloďit. Konec byl sice už hodně blízko, ale přesto to bylo poněkud nudné. Když jsme se náhodného kolemjedoucího zeptali, jak je asi vzdálený náš cíl, řekl, že pár kilometrů. Bylo to pár set metrů. Před naším posledním kotvištěm však ležely ještě malebné peřejky, na kterých se náhodou pořádaly závody kajakářů. Ti nám dovolili si přes jejich závodiště projet a dokonce nás ujistili, že je to nemožné nesjet. No, kdybych viděla ty, co se před námi vyklopili, naše loď by to určitě nesjela...
Když jsme rozbili stany a povečeřeli delikátní kolínka, šli jsme se porozhlédnout po okolí. Po pár kilometrech jsme usedli ve vesnickém restaurantu. Název si nepamatuji, ale vím, že tam měli televizi, hezké záchody a hnusnou čokoládu. Šli jsme se projít ještě v okolí našeho kempiště a narazili jsme na místnost, kde se prodával alkohol a byla po strop narvaná kajakáři. Poseděli jsme a vrátili se zpět k našim stanům, kde též bujelo veselí. Co se ten večer dělo dál, moc nevím, šla jsem spát, ale v ranních hodinách jsem se probudila, byla hrozná zima a do stanu lezli zbylí obyvatelé.
Poté, co jsme ráno odnosili barely a lodě na místo, kam si pro ně měli přijet, jsme vyrazili domů. Cesta proběhla bez problémů, přes různé vesničky, kde jsme se více či méně ztráceli a přes Turnovskou cukrárnu jsme v pořádku dorazili až do Jilemnice (jak cestovali ti ne-jilemničtí, to nevím). Teď už se může člověk ploučnici se všemi jejími meandry a odpadky jenom zasmát.
Lída Marešová - Sovička